Na cestě životem

Římanům 13,9: Vždyť přikázání „Necizolož, nezabíjej, nekraď, nezáviď“ a všechna ostatní jsou shrnuta ve větě: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“.

Šesté, sedmé a osmé přikázání jsou zapsána v Ex 20,1-19 a zakazují člověku vraždit, cizoložit a krást. Jejich význam je jasný, jsou nám dána proto, abychom spolu jako lidé uměli vycházet a nepřekračovali hranice toho, co je pro druhého špatné.

Na první pohled to vypadá, že morální člověk je schopen dodržet tato konkrétní přikázání desatera. Přestože lidí, kteří nepodvádějí svou manželku nebo manžela, nevraždí a nekradou stále ubývá, stále se jedná o příkazy, které záleží na naší vůli a ochotě jednat správně. Jenomže v Ježíšově době existovaly náboženské skupiny, které byly přesvědčeny o tom, že dodržují všechna nařízení skvěle a že jsou dobří v tom, jak jsou dobří. Ježíš jim však řekl, co si o tom všem myslí jeho nebeský Otec. Cizoložství podle něj nezačíná v posteli cizí ženy, ale už pohledem na ženu, který vede k touze po ní je stejně závažné jako samotný akt. Zákoníci si také myslili, že nezabíjí a tím je to vyřešeno, Ježíš však jde po smyslu tohoto přikázání, ne po doslovném dodržení. Stačí se bez příčiny hněvat na druhého nebo nenávidět člověka, aby byl člověk Bohem odsouzen. V podobném duchu Ježíš pokračuje při výkladu dalších přikázání.

Pro člověka je těžké pochopit, že Hospodinu jde o více než o doslovné dodržení příkazů. Ukazuje to celý starý zákon a také celé církevní dějiny. Ježíš přišel na tento svět, aby věci uvedl na pravou míru a aby nám svým vlastním příkladem ukázal, jak to má život vypadat tak, jak si to představuje Bůh. „Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Snadno se to řekne, pokud máme jistou dávku sebereflexe, musíme připustit, že se to mnohem hůře dělá. Je pro nás mnohem jednodušší se nezajímat o druhé a řešit na prvním místě to, abychom se my měli dobře. Bible po nás ale chce něco jiného.

Konkrétně po nás chce, abychom přemýšleli o druhých lidech už ve chvíli, kdy přemýšlíme o sobě. Když děláme rozhodnutí, které se týká nás a druhým do toho nic není, máme se současně zastavit a zamyslet se, jestli je to skutečně tak. Zda náhodou to, k čemu se chystáme, nemůže uškodit někomu jinému. Jestli jsme zvážili všechny naše možnosti a rozhodli jsme se tak, abychom se měli dobře nejen my, ale i druzí lidé. A pokud existuje možnost, že svými činy, rozhodnutími a záměry můžeme škodit druhým lidem, tak abychom případnou škodu nesli my sami, pokud to pomůže k dobru druhého. To je další aspekt lásky, ke které nás vede desatero přikázání, abychom dávali upřednostňovali dobro druhých před našim vlastním. Aby pro nás zájmy druhých lidí byly důležitější než naše vlastní zájmy a abychom neděli nic, čím bychom poškodili jiného člověka z toho důvodu, abychom sobě samým pomohli.